Radek Čada

„Před výstupem jsem se nakazil černým kašlem. Jen na našem oddíle to měli, až na pár výjimek, všichni odsouzení.“

(Odsouzený za ublížení na zdraví a výtržnictví, 7 let ve vězení)

Je páteční večer a mě čeká další z mých online rozhovoru. Energický mladík mi hned na začátku hlásí, “Ušetřil jsem vám spoustu práce a rovnou jsem to pro vás sepsal, i fotky už jsem i vybral.”. Přiznávám se, tím mi sebral vítr z plachet a s úsměvem mi hlavou projede, že by z něj byl možná dobrý markeťák. Jeho text jsem tedy nechala tak jak je, v délce i formě a to jednoduše proto, že žádných úprav upřímná zpověď kluka z ulice nepotřebuje 

Poprvé mě nepodmíněně odsoudili v roce 2012 k souhrnnému trestu a to pro trestný činy zavlečení, ublížení na zdraví a výtržnictví.

Dostal jsem tehdy celkově tři roky (nepočítám do toho roční podmínku, která by byla proměněna, nebýt vyhlášené  amnestie ze dne 1.1.2013). Z Kuřimi mě propustili na podmínku po téměř 14 měsících. V té době jsem byl ještě zcela nenapravený a fakt blázen, který se s ničím a nikým nesral, takže bylo jen otázkou času, kdy se dostanu zpět. Bohužel mě tak následně dohnala má minulost a vše mi napodruhé nemilosrdně sečetli.

Podruhé jsem byl v roce 2014 odsouzený za vydírání, ublížení na zdraví a výtržnictví. K tomu byla přičtena podmínka (zbytek předchozího trestu). Nato, že jsem podruhé sedět pouze za pár sms (vydírání) a jednu potyčku v hospodě bez pár týdnů celkově 6 let, většina známých tomu nechtěla ani věřit. K tomu dodám, že provést to někdo jiný a netrestaný, věc skončí maximálně u přestupkové komise a to absolutně nepřeháním!

Tedy celkově jsem za mřížemi strávil 7 let a dnes můžu říci, že opravdu stačilo. Dnes to nechám mladším.

S nelibostí mě propustili o den dříve.

Přestože propuštění bylo stanovené na úterý 4.2.2020, v pondělí 3.2.2020 kolem 8mé hodiny ráno přišel na celu dozorce a říká: ,,Čada, tak jdeme“. Ptám se ,,kam?“. ,,Jste propuštěn“. Nato odpovídám „dnes ne, až zítra“. Důvodem, že jsem byl propuštěn takto o den dříve bylo, že jsem byl 2.nlistopadu 2013 po potyčce v centru Olomouce zadržen a omezen na svobodě na nějakých 8 hodin, než mě z policejní stanice propustili. Protože jsem byl v podmínce a měl už rozběhlé soudy, chtěli mě dát do vazby, jenže státní zástupce toto neakceptoval z důvodu menší závažné trestné činnosti. Na stanici mě chvíli šikanovali, chtěli ze mě dostat informace k jedné věci, týkající se jejich kolegy a já byl podezřelý. Taktéž chtěli zjistit, kde se schovává jistý kolega, který měl nástup trestu a byl v celostátním pátrání. Nedostali ze mě nic. Až později kdy jsem skončil na vazbě, aby mě co nejvíce dehonestovali, tvrdili,  jak jsem opakovaně u výslechů plakal a udával. Tu noc mě nemlátili (aby nešly vidět stopy), ale dusili. Až jak zjistili, že jimi podaný návrh na vzetí do vazby nevyšel, úplně otočili, byli až kamarádští a při mém odchodu ze služebny jeden z nich říká: ,,A mlátit jen cigány.“. Tento čas mi tak poté ve výkonu zpětně odečetli a čas propuštění tak vycházel na brzké ranní hodiny dne 4.2.2020. Znalí vědí, že ze zákona nemůžete být  drženi ani o hodinu déle (i když nejen Robert Tempel by mohl povídat). Tzn. že jsem byl nakonec propuštěn o den dříve, kdy se vyřizují tyto úřední věci. To, že mě na toto ve věznici předem neupozornili, bylo samozřejmě úmyslné a tím, jak jsem byl „oblíbenej“ i na Mírově. K tomu se dostaneme.

Ze srandy jsem dozorce prosil, ať mě ve věznici ještě do dalšího dne nechají. Upřímně, nejraději bych to v tu chvíli myslel vážně, i když jsem věděl, že toto mi neumožní. Někdo by si klepal na čelo, ale ono po těch letech už den navíc nehraje vůbec žádnou roli. Navíc při takové události jako je propuštění jste tak napumpovaní adrenalinem, že je to vlastně něco příjemného. Nestihl jsem se tak v klidu sbalit, rozloučit se na poslední odpolední vycházce s x vězni a především na 4.2.2020 byl domluvený odvoz od brány hradu Mírov. Takhle jsem vycházel s dvěma velkými těžkými pytli především zápisků z cely teprve v době, kdy jsem již měl být za bránou věznice. Do toho ten den dost pršelo, takže jsem spocenej a mokrej jen tak tak doběhl do autobusu, který mě zavezl do Mohelnice a poté jsem cestoval vlakem do Olomouce. Postupně mi nějakých 20lidí odmítlo půjčit telefon na zavolání si, přitom jsem po letech v civilním oblečení konečně vypadal jako člověk. Asi ty neobvyklé pytle a to, že v dnešní době někdo nemůže mít mobil, asi dojem neudělaly  

Mírov jsem v rámci možností zvládl dobře.

Každý znalý ví, že oproti jiným věznicím byl na Mírově relativně klid. I když poslední dobou, především pár měsíců před mým výstupem (přelom let 2019/2020) začali na Mírov navážet problémové mukly z jiných věznic se zvýšenou ostrahou a to byli fakt pakárny. V tomto jsem měl výstup ve vhodnou chvíli. Takové štěstí naopak nebylo, že jsem se těsně před výstupem nakazil černým kašlem. Jen na našem oddíle to měli, až na pár výjimek, všichni odsouzení. Sice unikla do televizních zpráv informace o epidemii černého kašle ve věznici Mírov, avšak bagatelizovali to tím, jak v reportáži uváděli pouze několik desítek nakažených. Skutečností je, že nechali testovat téměř výhradně pouze vězně zařazené do vnitřního provozu (kuchyň, údržba). Tito totiž přišli do kontaktu s civilními zaměstnanci nejčastěji. U ostatních oddílů se toto snažili ututlat. Pravdou je, že se to vymklo kontrole a zahlcené zdravotní středisko s tamním doktorem, nazývaným taktéž jako „zvěrolékař“ nebo „Mengele“, který byl v té době až nepříčetný. A to musel být za ty roky opravdový salámista, protože na něj chodili stížnosti pravidelně. Mimo testovaným věžňům, kteří měli příznaky a měli tu trpělivost celé hodiny čekat v čekárně, předepisoval třeba i léky na regeneraci kloubů. Když už u jiných diagnózách předepsal  univerzální léky nebo antibiotika, to už měl dotyčný odsouzený štěstí. Byly případy, kdy odsouzeným třeba „radil“, ať se modlí k pánu bohu, zajdou za medvědem do lesa a plno jiných rádoby vtipných poznámek. Fungovat zdravotnictví jak ve věznicích všeobecně, průměrné dožití by bylo místo 80 let nějakých 50.

K tomu dodám, že pár týdnů po mém propuštění jsem si u své praktické doktorky nechal vyžádat osobní zdravotní dokumentaci z Mírova. V ní stálo jen několik poznámek (především ohledně nákupu kapek skrze mé citlivé oči) a až úplně dole malým písmem bylo napsáno „přišel do styku s….“ a latinsky pojmenován název pro černý kašel. Šlo samozřejmě o účelovou snahu tento průser co nejvíce zamaskovat. Přitom konkrétně mě úmyslně dali na nějakých 10 dní do izolace na celu k osmi silným kuřákům, aby mi to sedlo na plíce. Když jsem na toto, skrz ochranu mého zdraví upozorňoval, i přes to, že mi jinak dotyční nevadili (šlo o kolegy z oddílu), bylo mi odpovězeno vedoucím VTOS, že je na izolaci kouření při takové nemoci přísně zakázáno a abych tedy vychovateli uvedl jména těch, co toto nedodržují a tito pak budou kázeňsky trestáni. Copak mi toto případné udání a kázeňáky ostatním vrátí zdraví? Pokud by někdo nevěřil, mám schovanou tuto originální žádost s odpovědí. Dokonce mi před výstupem ani nedali k nahlédnutí a podepsání moji osobní zdravotní dokumentaci, jak je standartním postupem při výstupu z výkonu trestu. Stejně jsem byl předem připraven nepodepsat. Tak to ostatně dělali ti vězni, kteří byli nespokojeni se zdravotním střediskem ve věznici. Jestli nakonec někdo zfalšoval můj podpis, těžko říci. 

Byl jsem totiž nakonec brán jako problémový odsouzený. První roky jsem ve věznici opravdu šlapal. Jenže jsem si z venku nadělal obrovské množství nepřátel a jsem přesvědčen, že se někdo angažoval. Až později mi začalo docházet, proč mě z vazby převezli do výkonu právě na Mírov. Sice jde o nejbližší ostrahovou věznice od Olomouce, což bylo skrze pravidelné návštěvy super, avšak dopředu jsem byl bez šance na přerušení trestu i podmíněné propuštění. Nedali mi šanci, tak mi později nezbylo, než se bránit a kopat kolem sebe. Bojoval jsem a snažil se to zvrátit a celkově dokázat, že si šanci podívat se aspoň na pár hodin/dní na svobodu za nejbližšími, zasloužím. I s vědomím té skutečnosti, že se dostávali na přerušení trestu i těžcí zločinci včetně vrahů, kteří měli do konce trestu daleko déle. Jak mi bylo řečeno jedním z (vy)chovatelů: ,, Pane Čada, větší šanci na PT má prvotrestaný vrah než vy.“. Bohužel šanci jsem opakovaně nedostal a motivace tak byla nulová. Opakovaně jsem si říkal, proč bych já měl někomu dávat šanci, když ji sám nedostanu? Nikdo se mi nemohl divit. Většinou se v životě nevyplatí na někoho si stěžovat a poštvávat proti sobě, ale jak nemáte co ztratit, je vám to vlastně jedno. U nás ve věznicích o žádnou nápravu nejde. Nejsme v Norsku a jiných vyspělých zemí, kde s vězni pracují. Tady se snaží co nejvíce izolovat, aby jste přišli o všechny sociální kontakty, do toho vás pokud možno co nejvíce zadlužit. V tu chvíli jsem nenáviděl a proklínal všechny, kteří za mé příkoří mohou a mohli. Mluvím také o těch, kteří vypovídali u soudů, aby vás dostali na co nejdéle do vězení. Bylo by jim jedno, kdybych dostal 20let a neudělali by nic proto, aby to napravili. Neměli právo ani nežádali žádné odškodnění, šlo jim jen o to, ublížit jinému. Dokonce pak oslavují vaše vzetí do vazby, na to už musí mít člověk žaludek. Co je toto za lidi? Některé si již karma našla. Dnes už jsem naštěstí celkem kliďas a těm, kdo mi nic neudělali, nepřeji nic špatného, naopak. Už se celkově ani nezlobím, nikomu se nemstím. Mám to za sebou a vylezl jsem jako „čistej“ (rozuměj bez podmínky a jiných dohledů). A začínám pracovat na jiné kariéře než dříve. K tomu se předpokládám dnes dostaneme. 

 Jinak nejvíce mi ve vězení chyběla rodina a žena. Jinak nic tak akutně nechybělo. Kdo mě zná ví, že jsem celkem skromnej. Nějaký přehnaný luxus co se týče drahých dovolených apod. nepotřebuji. Jídlo? jelikož jsem většinu času pracoval v kuchyni, tak jídla bylo tolik, až se to nedalo sníst. Tolik jogurtů, ovoce, zeleniny, to jsem předtím neměl ani na svobodě . Alkohol? Jako některým jiným ods. mi absolutně nechyběl a trvalo 3 týdny po propuštění, než jsem si troufl dát první lok(to ještě byla náhoda, protože k našemu stolu v restauraci donesla obsluha každému přísedícímu automaticky pivo). Postačí mi ke spokojenosti, když mě nějaká žena hodiny škrabká. Co může být lepší ? Protože je covidová doba se složitějším cestováním. od mého posledního propuštění, až na 4 krátké výlety za hranice, jsem cestoval pouze u nás. Jsem sběratel fotek fotbalových a hokejových stadionů (+věznic), které jsem objížděl s olomouckými symboly a moc mi už do sbírky nechybí . Rád si prohlídnu i centra měst, památky apod.

Mohl jsem na Mírově sportovat-cvičit a pokud to počasí dovolilo, hrát fotbal. Číst noviny/časopisy/knihy a především psát, což mě hodně naplňovalo. Při volnu jsem byl schopný psát v kuse celej den-dopisy,stížnosti,pracovat na plánech a projektech. Pokud se v base nenudíte, můžete dělat co vás naplňuje, čas šíleně letí i tam. Opakovaně jsem říkal, proč nemá den aspoň 50 hodin. Ostatní spoluvězni mi nato odpovídali ve stylu: ,,Neblbni,kdo by to seděl“. 

Samozřejmě byli občasné krátkodobé úzkostné stavy, jako mají asi všichni vězni. Naštěstí ovšem na deprese apod. nemoci netrpím, takže jsem to zvládal dobře. 

Paradoxně jsem měl období, kdy jsem byl vnitřně spokojený. A nejlepší sny o svobodě jsou právě ve vězení.

Do práce jsem chodil po celou dobu výkonu trestu. Tedy kromě 9měsíců v rozmezí od začátku roku 2019 do září téhož roku, kdy se mě chtěli na Mírově zbavit a spoluvězni mi do kávy podstrčili Tramal. Při následných testech na moč jsem byl pozitivní. Udájně z bezpečnostních důvodů mě tak vyřadili z práce. Když to shrnu, od prosince 2014 do vyřazení na začátku ledna 2019 jsem dřel v kuchyni. Poté od konce září 2019 do ledna 2020 dělal na ůdržbě.

Věc se udála v prosinci 2018. Skrz tento případ jsem ještě ve věznice popsal stovky listů papírů – získaných informací a poznatků k obhajobě, sepsaných odvolání, apod. Měsíce se případ řešil ve věznici, mezitím jsem se obrátil na dozorového státního zástupce, tehdejší ombudsmanku a s advokátem  na soud. V dubnu 2020 Krajský soud udělený kázeňský trest zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Do dnešního dne čekám. Na ministerstvu spravedlnosti jsem v dubnu 2021 podal 3.stránkovou žádost o odškodnění (ve výši blíže nespecifikované šestimístné částky) za újmy, které mi tímto prokazatelně způsobila vězeňská služba. Mezi újmy jsem uvedl umístění do uzavřeného oddělení na 7 dní (díra), vyřazení ze zaměstnání(za cca 9měsíců jsem tak přišel o desítky tisíc korun), 3x návštěva za oddělující přepážkou, zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění, rozhodnutí o povinnosti zaplatit další náklady spojené s výkonem trestu, utrpěla má důstojnost a jméno. Taktéž čekám na posun ve věci. Ono to tak dnes chodí-jak vás mají potrestat nebo máte platit- je to bezodkladné. Naopak to může trvat roky. 

 No, mluvit o tomto případu bych mohl do půlnoci, takže ve stručnosti. Dva prozatím nejmenovaní spoluvězni z cely, i podle některých spoluvězňů s vědomím několika civilních zaměstnanců, mi bez mého vědomí strčili do kávy lék Tramal, který pokud není předepsán od lékaře, je ve VTOS zakázaný. Jelikož mě na Mírově jako výdejčího stravy minimálně jménem znal v té době i ten poslední „schovaný“ vězeň a jak čas utíkal, sbírali se informace o tom, kdo sháněl tento opiát, kdo ho pachatelům prodal a kdo mi ho bez mého vědomí podstrčil. „Vyšetřováním“ byl prověřen dosluhující sociální pracovník, který měl jediný cíl-nepřipustit nic jiného, než mé potrestání. Na každé mé podání vysvětlení jsem se svědomitě připravil  a strávil u výslechu dlouhé hodiny. Poukazoval jsem na plno získaných informací včetně svědků, kteří k věci měli co říci . Celé „vyšetřování“ probíhalo nestandardně, byly opakovaně porušeny základní zásady správního řízení , včetně ovlivňování nebo zastrašování svědků (např.možným soudem, přerušením trestu, podmíněným trestem). Ono každý tušil nebo věděl, že jsem v tomto nevinný, jenže věznice neměla logicky zájem o objektivní vyšetřování. Bylo do toho namočeno více lidí, i vězeňská služba klamala s prvotním vznikem celé události, což v mnoha bodech uznal i soud a tento kázeňský trest tak zrušil.

Mysleli si, že sklopím hlavu, podepíšu kázeňský trest a směr Valdice nebo jiná věznice někde daleko v Čechách. Ale kdo mě zná ví, že nespravedlnost a křivdy bytostně nesnáším a jak mě někdo opravdu naštve, nedám se a dost lidí, kteří mě třeba i v minulosti vytočilo, litovalo. Přitom tuto hajzlárnu provedli tací, kteří i přes nesrovnatelně závažnější trestní činnost delší trest využívali výhod např. přerušení trestu. I přes malicherné neshody byl pro ně nejspíš hlavním důvodem, proč se dopustili této trestné činnosti to, že mám přeplněnou skříňku tabáků, cigaret, sladkostí a jiných, pro vězně vzácných komodit. Taktéž jim nedalo spát to, že celý trest jsem snášel vcelku dobře.

Útěchou v té době bylo, že jsem jednomu z pachatelů na poslední chvíli zařídil zamítnutí podmíněného propuštění i přesto, že ho soud 1. stupně propustil a po odvolání st. zástupce a mého následného zásahu mu odvolací soud jeho žádost zamítl. Ručně psanou kopii mého vyjádření i s následnou originální odpovědí podepsanou soudkyní onoho odvolacího soudu mám taktéž schovanou, stejně jako všechny důležité a zajímavé listiny za celý můj dosavadní život, které jednou s detailním popisem zveřejníme ve 4. knize VŠEMI NENÁVIDĚNÝ-LISTINNÉ PAMĚTI. Jak kdo ke mě…

Ono ve vězení jsou dvě třetiny psychopatů, takže si nikdy nemůžete být ničím jistí. Na druhou stranu vylezete nějakým způsobem zocelení a jen tak nic vás nerozhodí. Pokud vás tedy nezlikvidují.

V kuchyni jsem pracoval zejména jako výdejčí stravy- tzn. výdej snídaní, obědů, večeří. Mezi výdeji nás dozorci odváděli na oddíly. Když bylo více práce, zůstávali jsme na pracovišti i mezi výdeji a pomáhali s různými pomocnými pracemi. 

Snad každý vězeň mi dá za pravdu, že se jedná o kolikrát fyzicky těžkou práci za málo peněz.

Nelze hovořit o výplatě či mzdě, nazval bych to spíše almužnou. Co jsem slyšel od starších spoluvězňů, tak dříve, řekněme 20 let zpět, dostali vězni za stejnou práci stejně zaplaceno jako pracanti na svobodě. Dobře, vězni nemají takové náklady například za ubytování, ale aspoň můžou, pokud je mají, splácet dluhy. Když by to mělo být spravedlivé, tak ať ten ve vězení dostane jen o něco málo méně, ale tento nepoměr je dnes extrémní. Já když do práce nastoupil, dělal jsem dlouhou dobu pouze za svačinu navíc(tkzv. brigáda). Poté jsem nastoupil na placenou pozici výdejčího stravy, která je ohodnocena 1.platovou třídou, která byla delší dobu ohodnocena odměnou 4500 kč hrubého měsíčně!  Po několika letech to zvýšili na 5500 kč hrubého a až v lednu 2020 na 7300 kč hrubého. Když jsem někomu říkal, že vězeň může měsíce, ovšem i roky pracovat tkzv. „brigádně“ doslova za svačinu navíc + po měsíční pochvalu k tomu , většina mi nevěřila a s několika lidmi jsem se skrze to i pohádal. Vždyť já to zažil! Doslova novodobá otročina. Dnes je vězení vlastně byznys pro stát celkově. Zaplatí se zaměstnanci, kterých bývá ve věznicích skoro jako odsouzených a dotací není málo. Platové ohodnocení by se mělo změnit, stejně jako zaměstnávání čerstvě propuštěných vězňů.

Vidím všude okolo, že systém lidi nutí dělat načerno. Dnes ti dají cestovné 500 kč, což v dnešní době nemusí stačit pomalu ani na cestu.

Sám jsem zažil špatnou zkušenost. V květnu roku 2017 (při čekání na 1. projednání mého podmínečného propuštění, které se konalo v červnu 2017) mi doporučenou poštou přišlo oznámení o exekučním příkazu na mé zbylé pohledávky, (vazba, soudní výlohy, advokáti) ve výši nějakých 150 000 Kč, z toho 2% zbývajícího dluhu vůči Okresnímu soudu v Olomouc, což dělalo bez pár korun tři tisíce, jsem měl zaplatit do pár dní. Protože odvolání nemá odkladný účinek a z obav o další sankce jsem tak učinil, plus jsem samozřejmě proti této nesmyslné exekuci podal odpor, ale nikam se nedovoláte, natož, aby se někdo vůbec namáhal odepsat. 

To jsem měl ještě štěstí, že jsem dlužil relativně nízkou částku. Vemte si, když bych byl podvodník a splácel miliony za trestnou činnost, to by potom 2% dělaly z celkové částky tolik, co by se nedalo splatit a tak by dluhy narůstaly a byl by to nekonečný kruh.  Tento exekuční příkaz vydal zatím nejmenovaný soudní exekutor z Okresního soudu v Olomouci i přes to, že mé pohledávky vzniklé za advokáty, soudní výlohy a vazbu jsem splácel, respektive mi pravidelně každý měsíc bylo strháváno z mé pracovní odměny více jak dva tisíce korun. Pro mě jde o „umělou exekuci“. Při normální exekuci jste vyzváni k zaplacení něčeho (splátky,půjčky, apod.). Sem tam takovou exekuci hodí na nějakého vězně. Toto je typický případ jak systém využívá postavení a bezmocnosti vězňů, kteří mají ve vězení málo možností se efektivně bránit. Pak tu nemáme mít tolik zadlužených lidí v exekucích.

 A jako podstatně daleko závažnější  pro mě bylo to, že mi tímto exekučním příkazem „omylem“ zdublovali  čtyři pohledávky ve výši celkem cca 70 tisíc korun. Takže následující měsíc jsem při obdržení výplatnice měl pohledávky ve výši  celkem okolo 220 tisíc. Toto jsem ihned řešil s kolegou odsouzeným, který mi v těchto věcech pomáhal. Věznice po mém důkladném vysvětlení a výpočtech tento omyl házela na soud, soud zase na věznici. Trvalo několik týdnů, než pohledávky zase upravili. Nikdo se k tomuto nepřiznal a ani neomluvil!  Kdybych se neozval a věc neřešil, splácím to doteď.Tento pokus o podvod udělat já s mým rejstříkem, dostanu nejméně 2 roky natvrdo. Normální smrtelník toto nezažije, ale jak jste jednou nežádoucí, nebo máte trochu vice smůly, chtějí z vás vysát co nejvíce. Dluhy jsou pro vězně vlastně dalším trestem, kterým se neubráníte. Ale bojovat musíte!

Nelituju ty, kteří si zato můžou vlastní vinou (nesplácení půjček, neřešené pokuty), ale ty, kteří do toho spadnou obdobným způsobem.

Důvodem těchto i dalších komplikací mohl být v mém případě zásah Probační a mediační služby Šumperk, kdy prozatím nejmenovaná úřednice na mě vypracovala negativní stanovisko k mé 1. žádosti o podmíneční propuštění. 

Tato úřednice mne velmi poškodila vypracováním stanoviska, kde uváděla velké množství prokazatelně nepravdivých a nepodložených informací a tvrzení. Rozporovala v mnohém dokonce hodnocené věznice , které sice na oko vypadalo slušně(i když nevíte co je tzv. „pod čarou“. tzn. utajené poznámky s šifry, které slouží pro zprávu policii nebo soudcům). Institut PMS má především řešit záruky odsouzených (bydleni, práce, rodinné kontakty) a nemá uvádět možné rizika v případě podm.propuštění. Paní si hrála na psychologa a soudního znalce bez patřičného vzdělání a kompetencí. A to vše bez jakéhokoliv zkoumání. Něco si asi někde přečetla nebo jí někdo něco poradil.

Soudce z OS Šumperk, který má na starost věznici Mírov sice bere zprávu PMS při rozhodování trochu jako druhořadou, avšak pro mě bylo katastrofou, že tyto zprávy v mé složce byly a při vypracování posudku k tomuto nahlédl soudní znalec pro PP, takže tímto jsem byl velmi poškozen. Dobře, mám nějakou minulost, ke které se přiznávám a nerozporuju ji, ale…

Dodám, že na úřednici jsem podal na několika místech opakovanou stížnost. Její nadřízení dle vyjádření měli s napadenou pohovory, avšak snažili se celou věc hodit do autu, dělali průtahy a celé její pochybení co nejvíce minimalizovat.. Psal jsem až do Prahy. Nakonec to vždy předali zpět  nejbližším nadřízeným napadené v Šumperku, respektive u jejich nadřízené instance v Jeseníku.

Když opakované výzvy k nápravě nepomohly, nezbylo mi, než na úřednici podat občanskoprávní žalobu za nemajetkovou újmu (taktéž jsem žádal o blíže nespecifikovanou šestimístnou částky+omluvu) pro nesprávný úřední postup. Ještě v roce 2019 byl pokus Okresního soudu v Šumperku tuto žalobu pro „nejasnost“ zamítnout a nařídil mi povinnost zaplatit přes 11 tisíc  za odměnu advokáta protistrany(i přesto, že neproběhlo žádné soudní jednání-neskutečné!!!). Přestože žaloba měla všechny potřebné náležitosti , tento pokus o obstrukce ze strany Šumperského soudu a prozatím nejmenovaného samosoudce naštěstí nevyšel. Odvolací Krajský Soud v Olomouci toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu 1.stupně. Od té doby uběhlo téměř 2 roky a stále čekám. Do hlavního líčení se jim evidentně nechce, což se nelze divit. Jak může rozhodovat o žalobě soudce, který sídlí v budově společně se žalovanou? Stejne tak o prvotních stiznostech na pracovnici PMS rozhodovali jeji přímí nadřízení. Patřím mezi ty, kteří si přejí a budou bojovat za to , aby soudci a jiní úředníci nesli trestní odpovědnost. 

Po propuštění jsem měl naštěstí podporu rodiny, která mě podporovala po celou dobu.

Toto velká část vězňů nemá. Nějaké ty finance jsem měl uschované do startu, takže jsem na nějaké úrovni mohl v klidu vyžít. První dny po propuštění jsem si vyřizoval vše důležité po úřadech a navštěvoval rodinu. Největší změnou bylo to, že po těch letech  měl každý v ruce mobil a taky se zhoršilo parkování. Jinak kromě nějakých nových staveb nebo budov v Olomouci mě napadá, že snad všechny mé bývalé kamarádky či milenky měly po mém návratu dítě nebo děti. Téměř všechny do jedné. To byl ze začátku taky trošku problém 

Klukům, co je výstup teprve čeká, bych rád vzkázal, pokud máte to štěstí a máte se o koho opřít, využijte toho, ale nezapomeňte si toho vážit a pokusit se postavit na vlastní nohy. Pokud ne, bude to sice o to těžší, ale s trochou štěstí a vůle se to může podařit. Pokud víte dopředu, že budete krást, fetovat, atd. je to cesta zpět. Musíte se snažit a být optimisty, pak už to bude lehčí. Pak uz je na každém, jak si se vším poradí a kam to dotáhne… 

Co se mé minulosti týče, nechci, ať to vypadá jako chlubeni, ale to co jsem stihl za těch nemnoho let dospělého života na svobodě, nestihne za život několik lidí dohromady. 

Nebyl snad týden, abych nebyl na výslechu, přestupkové komisi a později u soudů. Že jsem byl ve svých 25 letech desetkrát soudně trestaný bylo spíše dílem náhody a tím, že mimo pár zproštění šlo ve velké části o souhrnné tresty (několik skutků spojených v 1 rozsudek). Všech 13 případů přestupkové komise jsem vyhrál, respektive čtyři z nich (2 v roce 2012 a 2 v roce 2014) automaticky spadly z důvodu vzetí do vazby pro neúčelnost. 

Za asi nejaktivnějších let okolo roku 2007 až 2011, kdy jsme pravidelně páchali trestnou činnost, jsem byl v Olomouci nepsaným rekordmanem v počtu udělených veřejně prospěšných hodin. Toto mi tenkrát prozradila přímo tehdejší vedoucí Probační a mediační služby v Olomouci. Dělalo to celkově 1150 hodin(dříve se dalo udělit max. 400 hodin, dne je možné dostat maximum 300).

Každý z nás (myšleno mé kamarády okolo mě) tehdá v Olomouci znal jako chuligány a výtržníky a když se něco v olomouckých parcích,ulicích stalo, spojovali to s námi. Kromě bitek na fotbale a hokeji to byly rvačky v ulicích i po hospodách a diskotékách. Nahánění lidí u nich doma, v práci. Když nám někdo dal např. zákaz na nějakou akci, nebáli jsme se použít jak vyhrožování, tak případně hrubou sílu. Když se nám někdo opravdu znelíbil, přišlo takzvané „ničení životů“ a většina nepřátel to nakonec raději vzdala.

Velká část olomouckých obyvatel ví, že jsem byl ve městě velmi neoblíbený. Dokonce jsem si na tom jeden čas zakládal. I špatná reklama je přece reklamou  Dnes už pověst příliš nezměním, ale naučil jsem se s tím žít.

Olomouc je v tomto malé město a tehdy se o nás hodně mluvilo. Dokonce se za mnou na CPZ chodili příslušníci policie dívat, jak na zvířátko do zoo. Nebo následující dny ve vazbě jsem po chodbách často slyšel své jméno.

Udělal jsem si velké množství nepřátel, na což jsem později doplatil. Dělali jsme si, co jsme chtěli a kolikrát bez zábran. I když nám někteří fandili zato, jak „čistíme město“, brzy toho bylo moc. Když jsem třeba poprvé a naposledy skončil na záchytné stanici (září 2013) a to naprosto bezdůvodně, nedokázal jsem to přes svoji povahu a ego přenést. V policejním antonu plným těžkooděnců mi někdo řekl „Spadl ti hřebínek co Čada, v souvislosti s tím, jak nějakých 14 dní zpět jsem nafingoval mé přepadení v parku z důvodů odročení soudu (to samozřejmě vědělo pouze pár osob). Nějaký respekt i sympatie ze strany policie do té doby byly. Nikdy se totiž nestalo, aby na mě takto sáhli. Cestou na záchytnou stanici mě kopali a hned následující den jsem si zjistil jméno toho hlavního (šlo o bývalého vojáka, který sloužil i v Afghánistánu), který mi opakovaně s nasazenými rukavicemi ukazováčky silně mačkal na spáncích. Ještě 2 dny mě bolela hlava jako prase. Tento brzy dostal „pozdrav“ a do týdne jsem šel na jistou kérku a nepsaně tak vyhlásil válku i policii. Některé ty detaily nemůžu do rozhovoru ani uvést.

Ani soudci, kteří samozřejmě nejsou hlupáky, se se mnou později nepárali. Když bylo více než jasné, že jsem opakovaně úmyslně odročil soudy, abych byl co nejdéle na svobodě, dali mi to sežrat i s úroky. Jsou to taky jen lidi, umí být zaujatí a mstiví. Dokonce jsem byl několik týdnů nezákonně ve vazbě. Bylo dopředu dané, že i přes nabízené záruky včetně vysoké kauce nemám šanci na úspěch (jak propuštěni z vazby, tak dostat přijatelný trest). Těch věcí bylo mnoho a jednou se vše dozvíte.

Nejvetsi obžaloba, pro kterou jsem stál u soudu byla pro těžké ublížení na zdraví. Naštěstí odsouzení bylo za klasické ublížení, protože neexistovala lékařská zpráva. Přitom státní zástupce, když četl u hlavního líčení závěrečnou řeč, uváděl, že můžu být rád, že za kopnutí do hlavy s rozběhem nejsem obžalován za pokus o vraždu. Ano, můžete tímto člověka i zabít, ale vzhledem k okolnostem, kdy jsem se zastal tehdejšího kamaráda, který ležel na zemi a nad ním byl útočník, který ho bil a já tak jednal v afektu, nejednal jsem v přímém úmyslu někoho zranit. Jak inteligentní kriminálníci znají, státní zástupci se snaží vytěžit maximální možný paragraf a tedy i sazbu pro obžalované, jelikož za toto maji bonusy a tedy i více peněz. Stejně jako třeba advokáti, kteří čím větší případ obhajují, tim vice si berou na odměnách.

Na druhou stranu, i když různé fámy kolují dodnes, nikoho jsem nezabil, fyzicky nezmrzačil, neznásilnil, apod. Celkový trest (za co mě odsoudili) byl přehnaně vysoký, ale za bohatou trestní minulost to musím brát sportovně. Častokrát jsem zmínil a plno lidí s tím souhlasili, že zůstat na svobodě a dále takhle řádit, možná by mě už někdo zabil.

Dnes již žiju slušně a jak často uvádím a z legrace říkám, jsem již v “důchodu”.

Od propuštění jsem nebyl jedinkrát na policii vyšetřován. Toto za mých dob bylo něco nepředstavitelného. Vlastně je to poprvé od 18ti let, kdy  nedělám prospěšky, nejsem v podmínce nebo v base.

Svoji pověst  nikdy zcela nezměním. Jak občas a s rezervou říkám, nevěřte všemu, co slyšíte, je to ještě daleko horsi :))

Momentálně nějakých 7 měsíců pracuji  jako řidič a zásobovač. Rozvážim lidi a materiál pro jednu firmu. Než rozjedeme vlastní spolěčnost, domluvil jsem firmě několik kamarádů. Bohužel pracovní morálka některých není nejlepší, ale to není moje vina. Na tomto chceme také zapracovat, neboť mezi sebou takové nespolehlivé osoby nechceme. Mimo to poslední týdny usilovně pracuji na nově vzniklé skupině Criminals Olomouc. Chystáme v novém roce rozjet podnikani v několika oborech.

Momentálně nemám přítelkyni, takže toho času na práci na chystaných projektech je více. 

Další podstatnou novinkou je, že za pár dní je termín porodu mého prvního dítěte, dcery. S matkou dítěte bohužel již několik měsíců nejsem ve vztahu a kontaktu. Doufám však, že mi bude umožněno malou aspoň občasně vídat. To jen v rychlosti podstatné aktuální novinky v osobním životě.

Co se týče Criminals Olomouc, jak samotný název napovídá, skupinu Criminals Olomouc založili a jeho jádro tvoří bývalí kriminálníci z Olomouce a okolí.

Máme mezi sebou členy věkově od 20 do 60 let. Od některých, kteří si odseděli „měsíčky“, tak i plno starších zkušených kriminálníků, kteří mají v těle i více jak 20 let za mřížemi. Přidat se k nám může každý, kdo si něčím prošel a je trošku normální  Ozvat, jak se i děje, se nám samozřejmě můžou i „podmínky“ nebo netrestanní  Je více takových, kteří s námi občasně vyrazí na nějakou společnou akci. Jelikož jsme napravení, snažíme se vystupovat a chovat slušně a vyhýbat se jakýmkoliv excesům. Nejsme chuligánská skupina a nevyvoláváme konflikty. Proti nikomu nechceme bojovat. Takže vlastně napraveni jsme, ne? 

Dokážeme se zorganizovat a vyrazit společně na kulturní i sportovní akce, apod. Jako fanoušci hokejového klubu HC Olomouc (drtivá většina), jehož kohouta ve vlastni podobě máme ve znaku, občas zajdeme v průměrném počtu 10 lidí fandit na hokej. To jak na domácí, tak občas vyjedeme i na venkovní zápasy.

Chceme rozjet podnikání v mnoha oborech a věnovat se nejen práci s vězni a pomáhat tam, kde je potřeba.  Naším cílem je propojit dva světy – kriminální s většinovou populací. Zaměstnávat budeme jak bývalé kriminálníky, tak netrestané.

Již máme své vlastní FB stránky a vytváříme další. Na začátku roku 2022 chceme rozjet oficiální webové stránky, zaregistrovat spolek, založit vlastní sídlo, vytvořit své stanovy a vše nezbytné a potřebné k legálnímu fungování celé naší značky. Chceme prostě vytvořit silnou komunitu a model, který bude fungovat. Jsme v kontaktu s mnoha vězni po celé ČR. Společně se spolkem basmani.cz chceme rozjet bližší spolupráci a časem ve větších městech po celé republice založit organizace.

Lidem bych chtěl na závěr jen vzkázat, sledujte nás a fanděte nám, určitě o nás uslyšíte, v tom dobrém slova smyslu. Sám jsem zvědavej, kam až do dotáhneme. Zdravím nejen basmany a buďte dobří.